Koučka Janka Chudlíková říká: Je jednoduché dát si panáka, drogu nebo se jít k někomu nechat „opravit“. Skutečnou změnu musí ale každý odpracovat sám.

Mnoho let pracovala v korporátních společnostech, kde radila lidem v oblasti HR a tzv. soft skills. Jednoho dne se rozhodla vystoupit ze své komfortní zóny, opustit teplé manažerské místečko a začít znovu, tentokrát po vlastní ose. Rozhodla se dělat to, co ji opravdu baví. Řeč je o Jance Chudlíkové, která sama sebe nazývá průvodkyní na cestě k lepšímu životu. Pohodlně se usaďte a vychutnejte si náš rozhovor, ve kterém se Janka rozpovídala nejen o koučinku.

Zdravím vás Janko. Moje první otázka se týká rozdílu mezi koučem a psychologem. Podle mě jsou si tato dvě povolání dost podobná. Vidíte to stejně, nebo máte jiný názor?

Děkuji za tu otázku, protože je užitečné to osvětlit. Obě tyto profese jsou pomáhající profese. To znamená, že jejich cílem je pomáhat lidem ke spokojenějšímu životu. Psycholog se však už zaobírá i psychickými problémy a onemocněními. Potřebuje k tomu studium na filozofické fakultě a titul. Základem psychologické práce je najít zdroje traumatu a rozklíčovat situace z minulosti, které vedly k současnému stavu za účelem posunout klientovy postoje a pomoci mu zvládat lépe jeho současný život. Kouč pomáhá klientovi lépe a z nadhledu pochopit jeho současnou situaci, nastavit jeho cíle a potřebné změny s konkrétními kroky k nim. Snad je to srozumitelné. V podstatě se psychologie dívá do minulosti a koučink se dívá do budoucnosti. Oba přístupy jsou užitečné, pokud jsou správně načasované.

Osobní rozvoj a práce na sobě jsou v posledních letech velkým tématem. Zajímavé však je, že mezi lidmi to zrovna dvakrát poznat není. Čím to podle vás je, že lidé neumějí nebo nechtějí převést mnohdy jednoduché rady do praxe a být konečně šťastní?

Také nad tím poslední dobou dost přemýšlím. Můj osobní názor je, že čas vždy prověří hloubku našich slov a myšlenek. Ono je jednoduché mluvit jako kniha, ale těžší konat. Se seberozvojem se roztrhl pytel a jako vše, co je módní, podléhá určité povrchnosti. Každý skloňuje slova sebevědomí, sebeláska, buď sám sebou… Ale jak se to dělá? Navíc čelíme historicky poprvé hmotnému dostatku. Většina z nás má co jíst a kde bydlet. Nemusíme bojovat o holé přežití a máme krizi hodnot. Neumíme prožívat život a vzdalujeme se základním hodnotám a zdravému selskému rozumu. Já uvedu konkrétní příklad. Každý touží po lásce, ale přitom dnes neumí ani dva lidé vychovat alespoň do 14 let svoje děti nebo pomáhat svým rodičům. Láska je přitom zadarmo, je v nás. Chceme ji od druhých a sami ji neumíme dát. Nebo si ženy pořizují děti extrémně pozdě a potom spěchají do práce. Evolučně však máme po narození nastavenou preferenční potřebu matky. Souvisí to s tím, že jsme po tisíce let byli kojeni co nejdéle, protože jídlo nebylo volně k dispozici. Prostě jsme nějak evolučně nastaveni a svým jednáním jdeme proti přírodě. Dalším důvodem tristního stavu společnosti je podle mne obrovské zrychlení všeho díky internetu a komunikačním technologiím. Vše je rychlé a povrchní a lidé ztrácejí trpělivost a hloubku. Když přijde na problém, tak hledají rychlá řešení. Je jednoduché dát si panáka, drogu nebo se jít k někomu nechat „opravit“. Skutečnou změnu musí ale každý odpracovat sám, i kdyby s pomocí někoho druhého. Posun sebe sama se neděje ze dne na den. Změna je pracná, je to náročný proces. Do toho se moc lidem nechce. A je to škoda, protože vědomě odpracovaná změna nese nádherné výsledky. Jenom tak můžeme dospět k pocitu vnitřní spokojenosti. Ta zvenku nikdy nemůže přijít a nepřijde.

V jednom vašem rozhovoru mě zaujalo to, co jste řekla: „Není důležité, co se vám děje, ale jak se k tomu postavíte.“ Poradíte našim čtenářům, jak si takový postoj nastavit v hlavě a podle něj žít?

Tuhle myšlenku vyslovil V. E. Frankl, psycholog židovského původu, který přežil koncentrační tábor a viděl tam strašné věci. Došel k závěru, že člověk může být připraven o všechno, jen ne o poslední z lidských svobod: vybrat svůj postoj v jakýchkoliv podmínkách. A podívejte, co děláme se svými životy my v době, kdy se máme nejlépe v historii. Kdyby byla válka, tak by naprostá většina našich tzv. problémů zmizela. To potvrzuje, že je máme především v naší hlavě a že neumíme být spokojení zevnitř. Ta změna opravdu začíná v naší mysli. Pokud nezapojíme vyšší vědomí, opakujeme podvědomě 95 – 99 % vzorců chování z minulosti. Nevědomě tedy opakujeme svou minulost do přítomnosti a tak ji promítáme i do svojí budoucnosti. Svou budoucnost tvoříme právě teď. A v tom se skrývá klíč ke změně. Máme totiž úžasnou moc, kterou nevyužíváme. Umíme totiž myslet, uvědomovat si sami sebe a snít. To znamená, že si umíme představit v hlavě něco, co ještě neexistuje. Tak vzniklo všechno, na co se v hmotném světě podíváte. Přesně tak si můžeme představit svůj život takový, jaký ho chceme mít. Potřebujeme mít životní vizi a osobní životní hodnoty. Nejde nutně o její splnění, ale o smysluplnou životní cestu. Když víme, proč děláme to, co děláme, když máme směr, dává to našemu životu tady a teď smysl a odpoutáváme se od minulosti. Naše cesta je vepředu, ne vzadu. Jak řekl K. G. Jung: „Nejsem tím, co se mi přihodilo, ale tím, čím jsem se rozhodl stát“. Prostě potřebujeme vypnout svoje autopilotní, naučené vzorce chování a musíme zapnout sami sebe.

Po shlédnutí vašich videí na YouTube jsem byla ohromená vaší energií a optimismem. Byla jste vždycky tak vyrovnaná, nebo jsou to léta praxe a zkušeností? Jaká byla například 20-letá Janka?

Jé, no tak to ani náhodou. To byl ještě hluboký totáč a čekalo mě v něm dalších osm let. Já jsem byla opravdu nezralá – doslova retardovaná… Výchova v mojí rodině a komunistický diktát všude kolem si vybraly svou daň. Můj vzorec z dětství: drž ústa a krok a běda, jak cekneš, se promítl do modelu mého chování, které se rovnalo oběti a služce. Asi si dovedete představit, jak vypadaly moje vztahy. Katastrofa. Já jsem měla vždy tvůrčí a pozitivní energii a tou jsem uměla maskovat tu obrovskou nejistotu v sobě. Moje okolí si mohlo možná i myslet, že jsem hodně sebevědomá. Ale vůbec jsem nevěděla, kdo jsem. Nechala jsem se vláčet druhými lidmi a vnějšími okolnostmi. Na nic jsem neměla svůj názor, byla jsem dezorientovaná i ve vztahu k otázce, co je dobro, co je zlo. K vědomé práci na sobě jsem se probrala, až když mi najel do hlavy vlak v podobě situace, kdy jsem před porodem svojí dcery zůstala neplánovaně sama a opravdu se mi ani nechtělo žít. Trpěla jsem depresí, nechutenstvím a nespavostí. Po nějakém čase obrovského trápení jsem si ale uvědomila, že za všemi těmi špatnými událostmi jsem já. Že jsem to já, kdo rozhoduje (byť nevědomě), koho si pustí do života a co komu dovolí. Že to je vzkaz pro mě, výzva ke změně. V podstatě jsem se po této události posunula z role oběti vnějších okolností do role tvůrce svého života. Je to už 25 let a byla to dřina. Takže ano, jsou to osobní zkušenosti, moje touha po poznání, aktivní zájem o neurovědu a objevování všeho nového, co mne dostalo tam, kde jsem dnes. Přitom vím, že ani nevím, co stále ještě nevím. Ale cesta za poznáním sebe, světa a mojí role v něm mě baví a už nikdy neskončí. To vím.

Tohle je jedno z mnoha videí od Janky Chudlíkové, které na YouTube můžete shlédnout. 

U YouTube ještě zůstaneme. Za sebe i mnoho dalších bych vám ráda poděkovala za sdílení vašich videí, která jsou zcela zdarma. Je to neocenitelná služba lidem, kteří si nemohou dovolit placené služby. Děkujeme.

Rádo se stalo. Moje vědomé rozhodnutí je sdílet kvalitní obsah s lidmi, kteří si nemohou dovolit placený koučink, což už je hodně nákladná záležitost. Dokonce mě dost lidí v rozvoji kopíruje bez uvedení inspirace a pak to prodávají. Ale je mi to jedno. Jednak i já jsem inspirována druhými, jednak to není můj „majetek“. Je moje povinnost to šířit. Čím víc lidí bude vědět, jak žít lepší život, tím líp. Můj sen je, aby mě nepotřebovali. I když se tím živím a mám hodně obsahu, vím, že bych se uživila i jinak. Mě by bavil třeba design interiérů nebo květiny. Nebojím se o sebe.

Vaše práce se skládá z mnoha částí jako je mentorink, koučink, školení pro firmy, sdílení videí, semináře, webináře a spoustu dalšího. Která z těchto činností vás naplňuje nejvíce a která naplňuje vaši peněženku?

Nejvíce naplňuje moji peněženku školení, potom koučink. Ale já ho dělám záměrně málo. Nemám na něj tolik času, protože školení jsou náročná. Běžně trvají dva dny a je třeba se na ně připravit a potom se po nich i vzpamatovat. Na koučinku nechci být závislá, chci mít svobodu, koho vezmu. To, co mě ještě neživí, ale moc by mě to bavilo, je právě on-line rozvoj a akce pro veřejnost. Pracuji na tom, aby mě to pomalu začalo i živit. Musím také z něčeho žít a platit svoje složenky a potřeby. Proto mám na svých stránkách už i placené rozvojové služby, ale za rozumnou cenu. Můj sen je psát knihy a dělat dostupné on-line akce a služby pro veřejnost. Je to dobré pro obě strany, protože moji fanoušci dostanou kvalitní obsah za dostupnou cenu. Zvažuji jít i do angličtiny. Potřebuji prostě najít rovnováhu mezi radostí z pomoci lidem a obživou. Taky mi už není dvacet a chystám se na prima důchod. 😉

Jste workoholička? Jak odpočíváte?

Tedy, vy dáváte otázky na tělo. Jelikož vizi přechodu do on-line vzdělávání mám už déle, makám na třech frontách. Školím, koučuji a dělám on-line vzdělávání s cílem, aby se to přehouplo k tomu on-linu a ke psaní knih. Pracuji na tom už tři roky a abych byla tam, kde chci být, potřebuji dvojitá čísla. Ještě pořád nemůžu přestat školit, takže je to fakt náročné. Třetí rok makám jako šroub a nejsem nejlepší příklad. Nejsem workoholička, miluju odpočinek, ale zapnu, když je to třeba. Mám sebezáchovné a nakopávací rituály, které mne drží nad vodou. Hlídám si spánek, dělám dechová cvičení, sprchuji každé ráno studenou sprchou. Už se fakt těším, až jednu z těch prací pustím a budu mít víc času na pohyb, kreativitu, přemýšlení, psaní a… odpočinek. Jsem už docela unavená.

Bez koho nebo čeho byste nemohla existovat?

Nemohla bych existovat bez mojí dcery a jejího přítele. Máme skvělý vztah, jsou pro mne zdrojem radosti, energie a inspirace… A nemohla bych existovat právě bez dalšího a dalšího poznávání. Já, když se dovím něco nového nebo mi docvakne nečekaný úhel pohledu, tak jásám. Moje duše je šťastná, když roste. Zásadní věc, bez které bych ale nemohla vůbec existovat, je svoboda. Vnitřní i vnější.

Teď malý dotazník – vaše nejoblíbenější

Vůně … vůně lesa po dešti

Barva … bílá a jemná růžová

Hudba …všechno „černé“ – blues, funky, R & B, určitý rap (druhá doba podmínkou)

Místo … můj domov

Roční období … jaro

Živel … voda

Jídlo/pití

Jídlo … v době vegetariánské se to stydím říct, ale doma „slow“ pečené maso

Pití … moje filtrovaná voda

Janka Chudlíková jde s dobou – natáčí videa na YouTube, kde má svůj vlastní kanál, nahrává podcasty a je aktivní na sociálních sítích

Na čem momentálně pracujete?

Fuuuu. Toho je! Jednak točím další díly mého pořadu „Dolů nahoru“ – video a podcast. Brzy vyjde díl s Terezou Salte. V produkci mám další on-line kurz: Od zlozvyků k dobrozvykům a ráda bych konečně napsala alespoň e-book. Také připravuji svou živou akci: Naživo s Jankou, která se bude konat 5. 1. 2020. Konečně bude i merch. Snad se do Vánoc povedou trička a interaktivní zápisník. Vedle toho školím a koučuju. 😉

Blíží se doba Vánoc. Co byste vzkázala lidem, aby se jim podařilo tímto krásným, byť náročným časem proplout v klidu a bez zbytečného stresu?

Aby přestali blbnout. Aby byli více se sebou samými a se svými blízkými a využili tento čas ke zklidnění a introspekci, navzdory tomu blázinci kolem. To dělají lidé a lidé jsme my. Každý jeden z nás. Všechno je v naší hlavě. Já držím advent a každou adventní neděli dělám něco hezkého pro sebe nebo s rodinou. Musím se přiznat, že si to docela pečlivě naplánuju, jinak bych to nedala. Například dělám první adventní neděli vánoční výzdobu a potom jdeme na rozsvěcování vánočního stromu u nás, kde bydlíme. Potkáme se se sousedy a je to moc fajn. Další neděli pečeme s dcerou cukroví. Další neděli vážu vlastnoručně vánoční věnce z větviček, jdu na hřbitov a jdeme s rodinkou na vánoční trh na svařák. Zapíchneme to dobrou večeří. Tu poslední neděli mám setkání s kamarádkami.

Vzpírám se tomu šílenství, co to jde. Nesnášela jsem, jak máma na Štědrý den nestíhala, uklízela, byla nervózní a schvácená brzdila u vánočního stolu se slovy, že pro ni Vánoce právě začínají. Dělám si to po svém. Já na Štědrý den nemusím dělat nic, mám totiž všechno hotovo den předem včetně ozdobení vánočního stromku a slavnostně prostřeného stolu. Potom si to už jen užíváme. Vánoce slavím ráda – jako každý svátek. Využívám všechny příležitosti k vytržení z normy. Oslavné momenty v životě ctím a učím to i moji dceru. Vánoce jsou k tomu, abychom se zahloubali a byli v sobě a zároveň pospolu. V pravdě a v lásce.

Děkuji za rozhovor a přeji vám krásný zbytek roku

Janku Chudlíkovou a její semináře můžete najít na jejím webu.