Ze života Parkinsonika na malém městě

Úvodem mi dovolte něco málo z mého CV, přímo životopisu. Parkinsonova nemoc mi byla diagnostikována v roce 2005. Od roku 2010 jsem občanem města sice malého, nicméně malebného, Unhoště u Prahy. Od té doby se tradují mé trampoty Parkinsonika, obklopeného všednostmi života na maloměstě.

Že v naší zemi pokulhává osvěta ohledně neurodegenerativních onemocnění, a nejen jich, jsem si už nějak zvykl.

Co nějak pořád nemohu překousnout je fakt, že primát v posměšcích, v dost primitivních urážkách a jiných bohužel negativech mají žáci zdejší školy. Když jsem po pracně sehnaném kontaktu na paní ředitelku výše zmíněné instituce nastínil problém a abych učinil pokus o vstřícný krok, který ovšem nikterak neměl zastoupit či spíše zazáplatovat nepřítomnost osvěty, nabídl jsem jakousi diskusi se žáky školy s tím, že jsem očekával i z jejich strany objasnění skutečnosti, v čem jsou jim příznaky a často až trapné stavy, zapříčiněné mojí nemocí, tak k smíchu a v čem třeba dělám chybu nebo jim křivdím. Zkrátka pokus o začátek vzájemné tolerance.

Jenže ouvej, paní ředitelka začala vypočítávat veškeré překážky, které konání diskuse zabrání. A o nějakém návrhu na řešení ze strany radnice, o tom raději pomlčím.

To je jeden z „přístupů“. A ten druhý, pozitivní, to je jednak existence nové kavárny S radostí, kam opravdu s radostí zajdu nejen proto, že to mám z domu oněch pověstných pár kroků. Zdejší skvělá parta lidí ve věku mých dětí, mezi nimiž jsou i erudovaní lékaři, mi navrhla jakousi formu gentlemanské spolupráce. Dost často mi pomáhají a to velmi nezištně. A já na oplátku budu ochotně kdykoliv odpovídat na jejich dotazy ohledně Parkinsonovy nemoci, respektive subjektivních pocitů pacienta, a mohou jít hodně pod kůži. Mají to ostatně velmi ochotně povoleno.