Gentleman, kompliment, umíme se a chceme se k sobě vůbec hezky chovat?

Nepřeji si a ani jsem si nikdy nepřál, abychom dopadli jako v tom hodně vousatém vtipu o paní, která obtěžkána nákupy, nastupuje do přeplněného autobusu a na povzdech „To už snad vymřeli všichni gentlemani?“ se jí dostane rychlé odpovědi „To ne paní, jen místo není volné!“

Stejně tak si nepřeji, aby dopadlo slovo kompliment a vůbec celý soubor, nazývaný obecně slušné chování. Jenže nějak mi připadá, že my se k sobě hezky chovat jednoduše bojíme. Bojíme, protože celá naše společnost je nakažena virem zvaným nedůvěra.

Ví tito nedůvěřivci vůbec, o kolik krásných úsměvů a jiných pozitivních zážitků se každochvilně ochuzují díky své alibistické zdrženlivosti a bojácnosti? Věřte nebo ne, úsměv, přání  hezkého dne, příjemné představení do telefonu, pochválení, že to někomu konkrétnímu sluší, nás věru nic moc nestojí, nicméně obohatit může na mou věru oba dva!

Ale dívat se na elegantně hovořícího a vystupujícího Marka Ebena nebo vzpomínat na filmy v hlavních rolích s Oldřichem Novým nebo Svatoplukem Benešem věru opravdu nestačí. Začněme milým slovem a nebo uvolněním místa v prostředku MHD oné paní na začátku.

Hodně štěstí!

Autor: Přemysl Čech