Historie jednoho loga aneb Chceme si pomáhat nebo závidět?
Dlouho, dlouho jsem nějak nemohl rozdýchat, že tak typický rys české povahy, jako je závist a neodůvodněná hašteřivost, zasáhne i oblast, tak vážnou a společensky potřebnou, jako jsou organizace obecně prospěšné, tedy o oblast, citlivě související s lidským zdravím.
Na začátku všeho byla záležitost naprosto triviální. Nemáme relevantní identifikaci pro pacienty s diagnostikovanou Parkinsonovou nemocí. Zdánlivá „maličkost“, která však často třeba při příjmu a následné resuscitaci pacienta hraje velmi důležitou roli.
Musím přiznat, že jsem byl i já dlouho bezradný a tak musela do běhu událostí zasáhnout náhoda. Byla to však opravdu náhoda? V rámci našich besed v útulném prostředí sympatické kavárny S radostí jsem se zmínil o tomto problému kroužku diskutujících. Náhle někdo jakoby vystřelí jen tak mimoděk do ticha „Tak si řekni tady Davidovi, ten je šikovnej“. Díky tomu jsem se seznámil s šikovným „machrem“ na topení a také charismatickým tvůrcem různých log a grafických návrhů právě i pro neziskové organizace.
Slovo dalo slovo, rozešli jsme se s tím, že já se pokusím napsat slova a on udělá vhodný grafický návrh. Navíc se to sešlo tak, že David se velmi živě zajímá o problémy Parkinsoniků a byl jedním z iniciátorů diskusních klubů, nicméně nebyl nijak zatížen a díval se na záležitost zvenčí.
Následoval doslova vodopád událostí. Domů to mám opravdu asi 100 metrů. A náhle mi naskočilo následující – Parkinson, P, co 5 P, pět slov na P. Sotva jsem doma dosedl na židli a zapnul počítač, napsal jsem ona slova do mailu Davidovi. Jaké bylo mé veliké překvapení, když za 90 minut mi poslal první návrh loga a ráno jsem s ním ještě za tepla ukázal návrh mámě, která je jedním z mých dvorních kritiků. Jen mi řekla „No to je krása! To se Davidovi povedlo, jen by to kluci chtělo něco s tou černou barvou“. Ještě ten den David dokončil oficiální návrh.
Líbil se všem. Ostatně sami posoudíte na přiložených obrázcích, jak se bude líbit vám. Líbil se lékařům, laikům, zdravotníkům, odborníkům na vztahy s veřejností, líbil se pacientům. O tričko byl v té době, to se psal konec roku 2015, veliký zájem. Už jen proto, že žádný tomu podobný počin nikde, ach opravdu nikde. Navíc David díky tomu, že už několik podobných záležitostí uváděl v život, a mimochodem velmi úspěšně, měl bohaté kontakty na importéry a prodejce triček a znal ceny, takže bylo z čeho vybírat.
O to krutější byla odezva jak z oficiální o.p.s., která má „na starosti“ Parkinsoniky. Už prý logo mají, a proto „nelze z komerčních důvodů měnit jej za jiné.“ Punktum, finitum. Tedy tečka a konec. A zatím bohužel zazvonil i zvonec. A aby toho nebylo málo, jedna imladá rehabilitační lékařka, kterou s dovolením nebudu jmenovat, se zajímala o to, jestli by bylo lze lékařům a zdravotníkům nemocnice, kde by nošením trička vyjádřili podporu Parkinsonikům, jí bylo z oficiálních míst (z jedné ze zdravotních pojišťoven), že pokud tak učiní, sníží tím nemocnice svůj oficiální rating.
Bohužel stejný osud zatím postihnul i návrh identifikační karty. I ten předkládám.
Tak jsem na velkých vážkách, chceme pomáhat nebo si závidět a klást překážky?
Autor: Přemysl Čech
