Jak se my Češi dokážeme chovat k sobě hezky, ale i tak, že by se to tu červenalo

Jakousi nosnou konstrukci mé dnes poněkud drsnější úvahy (jinak,  jak sami poznáte to nejde a i servítků už bylo přespříliš), jsou dvě událost se shodnou ideou, které dělí více než 4 roky.

Vraťme se do ledna roku 2014. Náměstí Republiky, poblíž vchodu do slavnostně oděného OC Palladium dává tušit, že se blíží sportovní událost roku, a to Zimní olympijské a paralympijské hry. Kolem mě prochází sympatický mladík studentského věku. Míjí mě, zatímco ostatní žádá o třeba jen nepatrný příspěvek na finanční pokrytí účasti jedné mladé a sympatické tělesně postižené lyžařky. Přijdu k dotyčnému mladíkovi, vidím, že co se týče povolení a identifikace sbírky, vše je v pořádku. Nabídnu mu tudíž příspěvek a řeknu mu, že mě klidně mohl oslovit,

Svojí další reakcí mě mladík doslova „dostal“. Obrátil se ke mně a pohladil laskavým dotykem, plným pozitivní energie a vzácné socioempatie. Usmál se a evidentně bez příkras mi řekl „Já jsem vás pane neoslovil úmyslně. Všiml jsem si vaší chůze, vy sám určitě nemáte jako člověk tělesně postižený peněz na rozdávání. O to víc si vašeho daru vážíme. A na milou památku vám věnujeme podobenku s podpisem lyžařky, abyste věděl, komu jste udělal radost.“ Musel jsem skrývat slzy dojetí a můj den měl hned nádech radosti!

Druhý, naprosto opačný příběh je starý několik hodin. Arogance, doplněná nehezkými slovy donutila vedoucího nedalekého supermarketu, na jehož parkovišti se „sbírka“ konala, přivolat hlídku Městské policie.

A na závěr ono drsné přirovnání. Nějaký čas se potkávám v rámci charity s význačnými českými  sportovci, přímo olympijskými vítězi a medailisty. Jak jejich skromné chování a ryzí srdce si protiřečí s hulvátstvím a buranstvím mé mladší sestřenice. Vydupala si přes mého tátu pro své dva adoptivní syny dva modely autíček od jedné italské světově proslulé firmy a protože ti kluci  potřebují pohyb, a ty máš strejdo kontakty, putovaly do vesnice kamsi na vysočinu dvě špičkové rakety na badminton.

Když jsem se po návštěvě tohoto sídla víry v Boha a pokory, jak bylo s dary „naloženo“, chtělo se mi litovat těch, kteří je měli dostat, a řvát vzteky nad frackovstvím a křupanstvím  druhých.

A kam se poděla víra?

Autor: Přemysl Čech