Kam se ztrácí pověstná česká hrdost?
Kdeže loňské sněhy jsou! Rok 1991 vyhlašuje organizace UNESCO rokem světové hudby, ten rok totiž připadají výročí na dva hudební skladatele světového významu – Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka.
Do Prahy se sjíždějí hvězdy klasické hudby světově proslulé, aby těmto dvěma géniům složily svým uměním hold. Se svým přítelem Petrim z Helsinek, dopravním pilotem, navštěvujeme jeden z úchvatný koncertů, jehož spolupořadateli jsou ministerstva kultury naší a Rakouské republiky. Po koncertě navštívíme Bertramku a cestou si povídáme mimo jiné o tom, jak je u nás populární finský spisovatel Mika Waltari a skladatel Johan Sibelius. Petri na mě upírá svůj zrak a neopomene připomenout, jak se stydí, že on ví o naší republice pomalu jen to, že její hlavní město je Praha.
Doba se však mění a skóre národní hrdosti začíná růst bohužel v náš neprospěch. Povím vám to ve stručnosti na příkladu dvou mých kamarádů, ostatně velmi skromných lidí.
Prvním z nich je významný hematolog, profesor Jan Štorek. V roce 1990 odchází na studijní pobyt do slunné Kalifornie na zdejší univerzitu v městě andělů, tedy Los Angeles. Poté se zakotvuje na velmi prestižním institutu pro výzkum transplantace kostní dřeně v hlavním městě státu Washington, Seattlu. V době, kdy má rodinu, čítající 3 malé dcery a samozřejmě manželku Štěpánku, a chce, aby ho také dcery znaly, odchází do Kanady, do města Calgary, metropole provincie Alberta na zdejší univerzitu jako dočasný, tedy „associated“ profesor na lékařské fakultě, katedře nemocí krvetvorby. Když se na internetu podíváte na seznam jeho odborných publikací, je to velmi dlouhý seznam.
Druhým je absolvent pražské ČVUT ing. Pavel Hejzlar. Začátkem 90. Let minulého století odchází do města Boston v USA na zdejší techniku MTI na postgraduální studium. Po jeho ukončení se vrací do Prahy a hodlá se na své alma mater habilitovat jako docent a předávat své zkušenosti studentům na zdejší technice, je dost drsně a neomaleně upozorněn zdejšími akademickými doyeny, že „nemá odučeno“. Bere tedy svojí manželku Elišku a 3 děti a odchází tentokrát do města Cambridge, ležící nedaleko města Boston, kde je zázemí zdejší univerzity. Zde se jako „senior engineer“ v programu světového významu pod názvem CANES (Center of advanced nuclear energy studies) věnuje výzkumu jaderných reaktorů nejnovější generace.
Dva špičkoví vědci, a nikdo pomalu ani o nich nic neví. Stejně jako o Dr. Pomahačovi, lékaři z Moravy, který jako první na světě provedl v USA transplantaci obličeje.
A tak bych mohl pokračovat. A přejděme ke sportu. Ostuda číslo jedna. Sportovkyně, která získala již 6 cenných kovů na olympiádě a kterou nám závidí celý svět. Martina Sáblíková. Dráha, za tou musí do zahraničí, a u nás existuje zatím ve sféře snů a vizí fanoušků tohoto sportu a slibech politiků.
Tomu se říká hrdost na naše krajany. Víte, léta jezdím relaxovat do krásných Alp v jižním Tyrolsku, do malebného městečka Bruneck, nedaleko od Brixenu. A to byste viděli, jak vítali své rodáky po návratu z OH. Že by naše hrdost zůstala v Naganu?
Autor: Přemysl Čech
